O rezidencii
Na realizáciu 11. ročníka obrazu na Jednotu sme pozvali slovenského autora Petra Decheťa.
O pomoc pri výbere autora na tento ročník sme oslovili maliara a pedagóga Rastislava Podobu, aby odporučil niekoho z okruhu absolventov maľby na banskobystrickej Akadémie umení. Aktuálny rezident bol prvá voľba.
Peter Decheť (1979) pracuje primárne v médiu maľby, ktorú často kombinuje s prvkami ready-made (nájdené objekty). Jeho tvorbu možno rozdeliť do sérií, v ktorých sa kontinuálne zaoberá kolektívnou pamäťou, fenoménom moci, prázdnotou a deformáciami.
Decheť pochádza z Topoľčian, kde aj žije. Tvorí v Tovarníckom kaštieli. V rokoch 2014 až 2020 študoval v Otvorenom ateliéri maľby pod vedením doc. Mgr. art. Rastislava Podobu, ArtD., na Akadémii umení v Banskej Bystrici. Na konte má niekoľko samostatných a mnoho skupinových výstav na území Slovenska a Českej republiky.
Českého maliara a kurátora Jaroslava Grodla pozval Peter Decheť, aby napísal k novému dielu na Jednote kurátorský text a pomohol ním otvoriť vernisáž.
Vernisáž v historickom centre obce Dúbravica je naplánovaná na sobotu 6. júla 2024. Srdečne pozývame.
Periférne centrá
Kurátorský text
Když mi před časem umělec Peter Decheť rozprávěl o svém chystaném projektu pro Periférne centrá, vynořil se mi v ten moment bezděčně z paměti velmi starý obraz českého impresionisticko-secesního malíře Antonína Hudečka s názvem Bludičky. Výsek lesa, pár kmenů, prostranství mezi nimi, zvlněný terén, zarostlý, pokrytý nejrůznějším býlím, vše trochu nezřetelné, dohromady propojené šerem. Do rostlinstva je vetkáno několik tančících postav, víl, průhledných, neznatelných. Nad hlavami jim třepotají drobné zelené plamínky – nejjasnější barevný moment jinak tonálně zjemnělého výjevu – takřka monochromu.
Je to de facto poetizující ilustrace lidových vyprávění o tzv. svatojáncích či světluškách. Nešťastné bludné duše, které mohou svými světélky zavést do močálu i další osamělé noční poutníky ztracené v lese. Ti se promění v novou generaci svatojánků. Každoroční triumfující cyklus přírodní obnovy ponechá tyto zmařené životy v zapomnění. Bez důkazů zůstává jen zkazka, pohádka, legenda. Zvláštní pocit, který rozechvívá citlivé jedince, ocitnou-li se onomu místu tváří, je rezonancí kolektivní paměti.
Peter Decheť je fascinován materiálem – hmotou jako stopou minulého – paměťovou jednotkou. Rád pracuje s kumulací, množstvím, rytmem, vrstvením, recyklací, průniky. Bere příbuzné, navzájem si podobné, jednotné, totožné prvky o zřetelné časovosti a skládá je do monumentů, ať už jsou to instalace nebo obrazy. Moduly, stavebnicově použitelné elementy, zprvu apelují na naši racionalitu, ale jejich prorůstání, zmnožení, záplava, lavina, bezvýchodná nepřehledná nekonečnost nás naopak rychle znepokojí. Chvilkově vybuzené racio střídá bezradnost, emoce hraničící se zoufalstvím a tíže absurdity. Občas sice v detailech zahlédneme polidšťující konkrétní stopy minulého, útržky tušených příběhů, které ten či onen prvek nasál v dobách bývalé slávy. Anebo jisté části vytvořené skladby nechá autor zmizet v mase hlubokého stínu či sloupci prudkého světla. Avšak tyto nuance celku nakonec jen umocňují záhadnost, závažnost Peterem vytvořených kompozic.
Dávná pověst pokračuje v současných kulisách. Mechanická lavina produktů i mediálních konstruktů se valí dál společností jako hrobový příkrov močálu. Z něj vyrůstá vstříc vlastní budoucnosti džungle memů. Trosky post-industrie stvořily nové strašidelné bludičky. Jsou živené oběhem datového kapitálu a mocí hromaděnou z rozdmýchávání nejrůznějších kulturních válek. Algoritmy s mechanickou pravidelností a strojovou přesností obhospodařují naše vědomí. Uzavírají nás do bublin a pěstují v nás podmíněné reflexy. Abychom jimi podníceni tu a tam ve jménu té či oné ideologie učinily to či ono – v krajním případě třeba zničili nepřítele. Zabili. A druhá příroda – les sítí a bujících technologií – bez rozpaků prorůstá těly nešťastných obětí. Zakrývá je a činí neviditelnými, zmarněnými v zapomnění, aby sama zůstala životnou, přirozenou, krásnou, přitažlivou. Kanibalismus pod povrchem listoví, květů? Kdo by tomu věřil, zní to přece tak pateticky – jen nářek přecitlivělého jedince.
Malba na fasádě dúbravické Jednoty navazuje na dřívější Peterovy projekty – instalace ve veřejném prostoru parku, kde vyskládal z množství spadaného listí ležící lidskou figuru – jakousi oběť. S motivem následně pracoval mimo jiné i v malbě, zabýval se jím na více úrovních. Nyní motiv jeho opakováním rozvedl do monumentálního formátu – mozaikovitě působícího poloabstraktního teple zbarveného monochromu. Celá plocha je soustava množství jednotlivých zlatistých lístků. Tato estetická rovina by mohla být oslavou kouzel přírody, kdyby… V listí objevíme nakupené ležící lidské postavy – nehybná těla. Jsou tam i nejsou – divák je jako v případě očních testů může vidět jako významné znaky nebo pomíjet, pomlčet (si) o nich, nechat je zarostlé v celku. Hidden message tak jako zakódována zpráva čeká na interpretaci příjemce.
Autor textu: Jaroslav Grodl
Galéria
Autor fotografií: Andrej Poliak
Podpora
Umeleckú rezidenciu z verejných zdrojov ako hlavný partner podporil Fond na podporu umenia, ako súčasť programu Laboratória súčasnej kultúry na vidieku 2024.